Fulltext

rozšířené vyhledávání ...

Interaktivní mapa

mapa

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Počasí

Počasí dnes:

23. 11. 2017

poloj

Bude skoro jasno až polojasno, místy mlhy nebo zataženo nízkou oblačností. Denní teploty 8 až 12°C, při nízké oblačnosti kolem 5 až 9°C. Noční teploty 5 až 1°C.

Přehrát/Zastavit Další

 

Krizové situace

-stránky města Neratovice

-hlavní nabídky

-krizové situace

http://www.neratovice.cz

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pohádky a rozprávky PhDr.Květoslava Regnera
(ilustrace k článkům Antonín Pršala).

RegnerPhDr. Květoslav Regner (* 2.6.1923 v Dolní Lukavici u Přeštic)

Vystudoval Tyršův ústav pro tělesnou výchovu a sport a návazně Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze.
Vyučoval na Institutu tělesné výchovy a sportu v Praze, na Pedagogické fakultě v Liberci, na libereckých středních školách a 
jako důchodce německému jazyku na Gymnáziu Františka Palackého v Neratovicích.
Od roku 1991 žije v Přívorech.
Byl všestranným sportovcem, svůj hlavní zájem věnoval zápasu v klasickém i volném stylu. Ve Všetatech založil oddíl sportovní gymnastiky dívek.
Od roku 1991 byl kronikářem obce a významně se podílel na vydávání místního občasníku. Literární sklony uplatnil v publikaci Městečko pod Cecemínem a ve sbírce Košátecký potok a jeho pohádky (následující ukázky).

 

Soutok služebníka s velikánem

PotokKošátecký potok opouští Přívory. Voda se prodírá hlubokým korytem, břehy jsou stále nepřístupnější a my se na potok můžeme podívat až ze silnice, která spojuje Starou Boleslav s Mělníkem. Na most překlenující Košátecký potok se snadno dostanete ne kole, autem či pěšky z tišické vlakové zastávky. Tomuto místu říkáme Červený mlýn. Budova je hezky upravená a cestou z Přívor na mělnickou silnici je na ni překrásný pohled. S mostu se ještě podíváme na tekoucí říčku pod námi.
Pokud chceme jít dále pěšky, přejdeme směrem k Tišicím k mostu přes Klokoč – všetatský potok. Pod mostem se voda ztrácí v bujném porostu a o několik set metrů dále odvádí Klokoč svou vodu Košáteckému potoku. Dále se vydáme málo prošlapanou cestou až k soutoku.
Pokud jsme přijeli autem nebo na kole, vydáme se opačným směrem k Mělníku, kde však po několika desítkách metrů odbočíme doleva na silnici vytvořenou betonovým překladem pro účely neratovické Spolany. Další část výletu už proběhne v nerušeném lůnu přírody. Řada mohutných olší nám po levé straně ukazuje tok potoka. Poslední metry zdoláváme pěšky.
Jsme u cíle. Soutok je přemostěn, ale bez zábradlí. Přesto se podíváme na říčku pod námi. Její čistá průzračná voda o několik metrů dále splývá s černotou Labe. Ale stejně je to hezký pohled. Proto se posaďme aspoň na chvíli ne regulovaném břehu řeky Labe, abychom se pokochali pohledem na čeřící se vlnky velké řeky a pozdravili projíždějící remorkéry nebo lodě. Nikde se neodpočívá tak dobře jako na břehu velké vody.

POHÁDKY KOŠÁTECKÉHO POTOKA

 

Strašidelný kočár

KočárBu, bu, bu… Strašidelná slova, která nás provázejí od samého dětství. Velcí tak straší děti, děti tak straší jedno druhé, a přece se už nikdo nebojí. Kdo by se taky dnes strašidel bál. Ale kdysi, a snad to není ani tak dávno, se naše babičky a dědečkové scházeli na táčkách. Navštěvovali se sousedé mezi sebou, navštěvovali se příbuzní, u bohatých sedláků se konaly rodinné táčky s chasou. Důvod, proč se lidé scházeli byl různý. Někdy se dralo peří, jindy se čistila sazečka, někdy přišli sousedé jen tak pro pobavení. Rozhlas a televize byly neznámou věcí a tak se při táčkách hodně vyprávělo. Byly to příběhy ze skutečnosti, někdy pohádky, ale hovory se často stáčely i na strašidla. Každý někde něco slyšel, viděl, ale mnohý i prožil.
Půlnoc, to je takový tajemný okamžik plný životních záhad, vyvrcholení nebezpečných příběhů, které před půlnocí našly svůj začátek. Uplynutím půlnoci končí zpravidla moc strašidelných bytostí. Jestliže se člověk, kterého napadla strašidla nebo jiné tajemné bytosti, dokázal ubránit, měl vyhráno. Jinak s ním bylo zle. O půlnoci se zavírají vrata tajemných pokladů a běda tomu, kdo zmámen mamonem nedokáže včas ze skály odejít. Nedivme se proto našim předkům, že vedle starosty a obecního strážníka měl svoji váhu i ponocný. Jeho půlnočním zatroubením se den končil a začínal nový. Tajemné bytosti se propadly do pekelných hlubin a začala nová naděje. Jindy naopak o půlnoci všechno začínalo odtroubením nového dne. Pak řádila strašidla až do rána a jejich pekelný rej končil zakokrháním kohouta ranním kuropěním. A právě tady začíná naše vyprávění.
Ponocný Váňa si v hospodě rád přihnul, ať to bylo v hostinci U Vacků, U Vodičků nebo U Rybáků. Přicházel už zvečera, každou svoji hodinu si chodil odtroubit a zase se vracel ke svému načatému pivu. Definitivně odcházel až po půlnočním zatroubení. Onen večer, kdy se náš příběh udál, vesničané marně o půlnoci čekali hlas trubky. Po jedenácté hodině se už Váňa ke svému pivu nevrátil. Byla teplá noc a až ráno ho v ubohém stavu našli cibuláři, kteří s ranním rozbřeskem pospíchali za prací nebo za svými obchody. Ležel v příkopě a nejevil známky života. Co dělat? Starý rozšafný Přívoran k němu přistoupil. Ještě dýchal a když dostal pár štulců, probral se k vědomí a s drkotáním zubů začal vyprávět.
Právě když chtěl odtroubit dvanáctou, vyřítila se proti němu světla od Byšic. Celý zkoprněl, nebyl s to se hnout. Hrůza ho obešla. Kočár bez koní a přece spolehlivě jedoucí se kolem něho přehnal a smetl ho do příkopu. Ještě se stačil ohlédnout a viděl, jak kočár zabočil do dvora. Tady zastavil a z něho vylezly prapodivné bytosti. Muži a ženy v roztrhaných šatech, s tvářemi umouněnými, utvořili před světly kočáru páry a tančili zběsilé tance. Pak Váňa omdlel, snad strachy, na víc se nepamatuje. Zachránci se šli podívat do dvora, ale ten byl prázdný – ani stopy po nočním reji. Však to byl strašidelný kočár a jeho moc zakokrháním kohouta končila.
Váňa sotva došel domů. Jeho věčně nespokojená žena ho přivítala hněvivým bručením, i ona se však nechala nakonec ukonejšit jeho vyprávění a ještě mu pomohla do postele. Celé tři dny z ní Váňa nevylezl, zpráva se rychle šířila po celých Přívorech. Málokdo věřil, spíše se jim zdálo, že Váňa si chtěl odpočinout a z celé vsi si ztropil jen šašky.

 

Mezník

MezníkVáclav Navrátil, jehož rod pocházel z Byšic, vyprávěl, jak jeho dědeček se jednou o půlnoci vracel ze své rodné obce do Přívor. Když se blížil k domovu, zaslechl u mostu přes Košátecký potok kvílivý hlas. „Kam to dám, kam to dám…“. Strachy se zatetelil a utíkal domů, co mu nohy stačily. Na druhý den mu to však nedalo a šel se podívat do míst, kde zaslechl onen kvílející hlas. A ejhle! Svitlo mu. Vzpomněl si, co se kdysi událo. Sedlák Farkaš chtěl ošidit jeho tatínka a na svém poli, které s Navrátilovým sousedilo, přesadil mezník o několik metrů do Navrátilovy pole. Sousedé se soudili, ale Navrátil na Farkašovi nic nevysoudil. Mezník je mezník! Tak vychytralý sedlák využíval cizího majetku po řadu let. Lidé však odchází z tohoto světa, zemřel i Farka. Pokoje na onom světě však nenašel a ve výroční den svého činu vstával z hrobu a těžký, kamenný mezník nosil na ramenou, bloudil po poli a nesrozumitelně kvílel, Snad to opravdu vyznívalo jako „kam to dám“. Rok s rokem se sešel a děda Navrátil se vrací z Byšic opět stejnou cestou domů. Najednou opět slyší naříkavé „Kam to dám, kam to dám…“. Navrátil Byl udatné kvítko a tak co mu hlas stačil opakovaně volal: „Dej to tam, kdes to vzal!“ Kvílení utichlo.

Na druhý den se šel děda přesvědčit, co se to v noci na poli dálo a nevěři svým očím. Mezník byl na starém původním místě. Usmál se. Svou nebojácností pomohl blouznícímu najít klid a pro sebe získal majetek, který mu přece dávno patřil.

VŠETATSKÉ ROZPRÁVKY

 

Ostrov svatého Václava

OstrovNad Všetatami se vypíná malý, táhlý kopec. Vévodí nejen obci, ale i celé krajině, protože jižním a východním směrem vyššího bodu nenajdete. Výhodnou polohu tohoto kopce pochopila i kněžna Ludmila už více než před tisíci lety a dala jižní jeho svahy osázet vinnou révou. Sem se uchyloval i její vnuk, svatý Václav, jako na místo odpočinku, aby zde nalezl nové síly pro nelehké vladařské povinnosti.
Vinice časem ustoupily lesům a tak dostal Ostrov novou tvář. Tak jako dnes, i v dávných dobách se sem chodily všetatské děti vydovádět a vzdáleny dozoru dospělých užívat volného času po svém. Však to neměly daleko a hezčího místa pro své hry by nikde jinde nenalezly. Všetaty se pod kopcem rozprostíraly v naprosté rovině a kdo chtěl mít po krajině trochu rozhled, stavěl si svůj domek na úpatí kopce. Tak vznikaly první baráčky pod strání. Malé,ale se spokojenými lidmi. Svůj malý domek zde měl i chudý chalupník, ale jak už to bývá, právě zde žilo tolik dětí, že se do chalupy málem ani nevešly. Nejmladší z nich, už poslední, byl šestiletý Přemysl. Bratrů a sester měl, že si je ještě neuměl ani spočítat, ale všichni měli stejně česká jména jako on.
Kdo by se mohl o tak malého kloučka starat! Tak mu nikdo nebránil, aby se s ostatními stejně starými i staršími druhy na stráni vydováděl. Jejich nejmilejším potěšením byla hra na schovávanou. Co se zde naskýtalo úkrytů, jak musely děti hledat, aby jeden druhého našly. A když tak Přemek jednou hledal, zdál se mu jeden nenápadný keř nápadně podezřelý. Celý ho prohledal, ale nikoho nenašel. Podíval se ještě jednou – a hle! Před ním náhle, kde se vzal tu se vzal, stál malý mužíček. Ještě menší než on, vypadal ale mnohem starší a na Přemka se mile usmíval. Protože se mu líbil a už dříve ho při hrách pozoroval, rozhodl se skřítek před ním objevit. I Přemek byl neznámým zjevem okouzlen a nevěděl, zda to může být kamarád nebo hračka, zjevení nebo skutečnost a rychle se zeptal: „Kdo jsi, co tu děláš?“ V odpověď se mu ozval jemný, tichý hlásek: „Jsem Ce-Ce, skřítek, žiji zde a ochraňuji tento les před zlými lidmi.“ Mluvil dobře, ale sykavky vyslovoval pomalu, jakoby při nich koktal. Jmenoval se Ce, ale Přemkovi se zdálo, že se jmenuje Cece. A také si umínil, že mu tak bude říkat. Dříve však než si toho mohli říci více, uslyšel Přemek hlas maminky, která ho volala. „Ce-ce, musím jít domů. Najdu tě tu ještě?“ „Tady je hezky a měkoučko, tady mě najdeš, kdy budeš chtít.“ Přemek se sním chtěl rozloučit, ale skřítek nikde. Utíkal tedy rychle za maminkou, ale pak často zabloudil pod keř do měkkého mechu a kdykoliv si přál, Ce-ce se mu zjevil. Povídali si spolu a bylo jim dobře.
Jednou zase Přemek projevil přání setkat se s Ce-ce, ale jak valil oči, když se před ním objevili skřítkové dva. Jeho Ce-ce, hladký, bezvousý, druhý stejně velký, ale s bílými vousy jako Mikuláš. Vypadal však stejně mile a jmenoval se Min. Tak měl Přemek dva kamarády – skřítky.
Když zase jednou po obědě Přemek po obědě pospíchal do lesa, mamince se jeho spěch nelíbil a zeptala se: „Kam tak naspěch?“ Rychle odpověděl: „Tam.“ Ukázal rukou ke kopci a rychle ještě doplnil: „Tam mě čeká Ce-ce a Min.“ A pak už stále chodil do lesa na Ce-ce-Min.
Tak vznikl nový název kopce nad naší obcí. Už ne Ostrov svatého Václava, ale Cecemín. Bylo tomu tak? Ne? Máte jiné vysvětlení?
Skřítkové Ce-ce a Min měli rádi děti. Často je při hrách pozorovali, ale sblížili se jen s Přemkem. Stalo se, že Přemek se svými skřítky v křovině usnul a měl krásný sen. Sen o velkém pokladu, který je na Cecemínu ukryt. Když se probudil, byli Ce-ce a Min pryč. Zůstal sám, ale vedle něho na mechu se třpytilo několik zlatých dukátů. Přišel s nimi šťasten domů a všichni se dobře pomněli.
Nález dukátů však nezůstal utajen a rozšířila se pověst, že na Cecemíně je ukryt veliký poklad. Našlo se mnoho těch, kteří by také byli rádi na Cecemíně dukáty našli. Hledali o půlnocích, o Velikonocích i Vánocích, ale marně. Tak dobře dokázali Ce-ce a Min poklad utajit a uhlídat.

 

Zabijačková polívka

PraseMilek. Jako malý hoch měl za kamarády psa, kočku, kačera, housera a čuníka. Nejmilejší byl ovšem čuník, na kterém, když trochu povyrostl, se mohl Milek i povozit. Bylo to jen takové malé rodeo, vždyť na vteřiny se dalo spočítat, kdy ho čuník shodí. Spadnout s vepře není jako spadnout s koně. Ale i to už měl Milek šťastně za sebou.
Když přišla doba zabijaček, chtěl si Milek čuníka Ferdu pohlídat, aby mu ho nezabili, a aby tak o něj nepřišel. Dobu zabijaček už poznal. Tu kvíklo u sousedů něco vlevo, tu vpravo, křik zabíjeného zvířete bylo občas slyšet i z povzdálí.
Stalo se však, že jednou vzal otec své kolo a odvezl Milka k příbuzným do Přívor. Své sestřenice a bratrance něl Milek rád a přemluvit ho k návštěvě nedalo žádnou práci. Děti si navzájem dobře rozuměly a při hrách jim čas velmi rychle ubíhal. Vždyť kdy mohl Milek tak vesele pobíhat po břehu Košáteckého potoka.
Když se vrátil domů, hned ho něco napadlo. Všude bylo cítit vůni vepřového a zde ho čekalo to nejhorší. Ferda nikde! Dal se do breku a hned rodinu obviňoval, že jsou vrazi, když zabili jeho Ferdíka.
Jen si pobrečel, ani nestačil ještě utřít slzy a už tu byla večeře. Prejt a brambory. Prejt Milek rezolutně odstrčil, protože pojídat kamaráda by bylo kanibalství. Jedl jen brambory, když v tom zaťukal na dveře soused –strýček Jeřábek. Vešel do světnice a povídá: „Koukám, hochu, všude takových dobrot a ty nic nejíš. Z toho svého čuníka nic nechceš, viď? Proto jsem ti přinesl něco z našeho zabíjení.“
V balíčku bylo pár jitrniček, nějaké to jelítko, trochu prejtu – jak se to vždycky dělávalo. Milek balíček otevřel a začal jednu z jitrniček kousat. Najednou vidí, že papír, do kterého byla zabijačka zabalena je mu nějaký povědomý. Číst ještě neuměl, ale obrázky si prohlížel vždycky rád a dobře si je pamatoval. Hned mu svitlo a spustil: „Vy dědku jeden mizerném, vždyť jste to vzal u nás v komoře, to jsou naše jitrnice! Já to poznám podle obrázků na papíru! Že mě to hned nenapadlo! Vy byste tak někomu něco dal! Však náš tatínek říká, jaký jste lakomý.“
Ve svém spravedlivém rozhořčení řekl Milek věci, které se jinak neříkají. Pustil si pusu „na špacír“ a to neměl dělat. Samozřejmě, že na čas bylo po sousedství a až po delší době se tátové zase skamarádili. Díra v plotě, která se po rozepři zatloukla, se zase oddělala a znovu se přes ni chodilo sem i tam z obou stran.
Milek byl nakonec rád, že se na jeho slova zapomnělo, že zase měl dobrého strejdu, který mu sem tam přece jen nějaký ten dárek přinesl, občas si sním zahrál a mnoho zajímavých historek vyprávěl.