Úřad městyse Všetaty
T.G. Masaryka 69
277 16 Všetaty
absolventka Odborné školy pro ženská povolání v Praze a kursu pro zubní instrumentářky. Toto povolání vykonávala v Neratovicích a posléze až do odchodu do důchodu ve Všetatech. Literární sklony uplatňovala již jako žákyně všetatské školy, kde psala na pokračování do školního časopisu. Mnohé z jejich básní byly uveřejňovány v různých novinách a časopisech a také ve Všetatsko-přívorském zpravodaji, kde v roce 2001 vyšla příloha pod názvem „Jsou lásky, které zůstávají“.
Z každé části této sbírky zde uvádím několik básní.
Severně chráněná vrchem Cecemínem
kopcem kdysi vinném, dnes borovic hájem
se úrodná rovina rozprostírá
Sluncem ornice prohřátá
i třikrát ročně úrodu vydá
Skýva chleba přidá čas hojnosti
Stulená obec Všetaty
vroubená železničními spoji
pyšná svou zlatavou cibulí
lačná v plevelu boji
Kdo přijde nový, diví se
že nic zvláštního zde není
a po čase ulpívá jako my, rodáci
na touze po práci, na klidu bytí
na lásce k všetatskému živobytí.
Jsem zde doma, kde rozložil se rovin stůl
kde cibul dozrává do zlatova
a nádrž závlah Cecemína
životadárnou vláhu stříká
do lánů zelenin
Svou lásku nevypovím
Schovaná za břeh křovin
v úrodný kraj vzhlížím
přes střechy novodomků
postavených v desetiletí sklonku
Známé panoráma tón životu dává
zemi prosluněné, v níž všechno je mé
a já jsem známa
Co já bych vám přála?
Hřejivé teplo lidských dlaní
závětří domů, co nás chrání
v každém stresu napadení
Možnost být užitečným
Mluvu, slova proteplit hudbou Beethovena
a svou prací přidružit se k tónu
lidí milionů
Možností je rejstřík nepřeberný
hlavně zůstat svůj
i sobě věrný.
Tak tu sedím zkoprněle
hrnek kávy před sebou
dřív než verše smělé
se po papíře rozjedou
Co myslíte, že bych chtěla?
Prsten zlatý, v něm achát
hojnost, dobré oblečení?
Dostávat apanáž?
Tahle přání nejsou pravá
Jsou jen lesklá na povrch
Láska, láska pravá
je ta náplň
Co přetrvává je ten skutek
co přede mnou utek?
U kamen sedím zimomřivě
a vděky jarní únavě
sáhnu po ovoci, ne po kávě
Miluji večer tichý
ohně praskání
srdce na dlani
tužku v ruce
Co veršem povím
jsou věci prosté
Múzy, moji hosté, jsou zvídaví besedníci
Tikot hodin na polici
dotváří atmosféru ku psaní
Někdy veršem hádám, bádám
někdy konstatuji, někdy porozprávím
někdy zažertuji
Ponejvíce ale z hloubi nitra
smutku táhlá píseň vzdychla
aby naplnila přízní, trýzní
duši čtenářovu
aby s vláhou v očích četl znovu
Neopouštěj rodný dům
Dokud práh ti nezatrpkne
dopřej si stínu stromů
dopřej si chodit domů
Na života pouti
nejvíce ti poví
vlastní krovy
Když pohlédneš v modré nebe
kam jednou duše tvá vzletí
vzpomínej, co jste dělávali
jako děti
Toužím po mateřídoušky vůni
ve fialových stopách v stráni rozkvetlé
po vůni balšánu starých zahrádek
po vůni jasmínu v stínu zastrčeném
po vůni šalvěje u polních cest
po vůni trávy zrána pokosené
projít se rosou bosa v touze němé
Láska je něco, co už bylo
a po čase se vrací k nám
Láska je něco, co se procítilo
když plálo, hřálo v nás
Láska je kvítek sedmikrásky
u cesty někde čeká nás
Vrať se rychle pro něj zpátky
nenajdeš prostší krásu zas
Láska je bouře, jejíž příboj
loď naši v klidu nenechá
Láska je touha, věčná touha
chtěj a miluj člověka
Chtěla bych říci díkůvzdání člověku
který mě měl rád
Za jedno jeho pousmání
vděčně se také usmívat
Jsou lásky
které v šampus pění
Jsou lásky
které zrají včas
Jsou lásky
které neřeknou si
že ona jeho a on ji má rád
A možná, že jim stačí
ta mlčenlivá touha z povzdálí
A snad jen hrou očí povědí si
co rety by vroucně šeptaly
Jsou lásky, které zůstávají
které předsudky neboří
které z poupěte v růži rozkvétají
a vůně jejich v okovech srdce obestírá
Láska nás jímá
obětavá, pravá nás líbá
shovívavá, zralá
Jediná a pravá
je láska mateřská
Mít rád
vroucně beze zbytku
za zády držet kytku
a do země se propadat
aby i ta stopa
která po mně zbyla
zůstala ti milá
Dobro se do záložny neschovává
dobro se dává
samo a odevzdaně
plné dlaně
Vděk je odměna
I v pousmání
i v pozdravu tónu
cítím příchylnost onu
Až jednou slunko mi nezasvítí
až jednou přijde můj čas
až smrt s kosou do dveří se vřítí
a donutí mě účtovat
Až klubko paměti se porozvine
a řekne: žilas tak i tak
až vášeň s touhou, touha s klidem splyne
pochopím, že východisko není jiné
Pak poprosím o známý sešit
v němž moje verše jsou
a naposledy ukončím tečkou
Vám všem na rozloučenou.