Marta Procházková

Marta Procházková (*14.1.1920, +3.2.2007)

absolventka Odborné školy pro ženská povolání v Praze a kursu pro zubní instrumentářky. Toto povolání vykonávala v Neratovicích a posléze až do odchodu do důchodu ve Všetatech. Literární sklony uplatňovala již jako žákyně všetatské školy, kde psala na pokračování do školního časopisu. Mnohé z jejich básní byly uveřejňovány v různých novinách a časopisech a také ve Všetatsko-přívorském zpravodaji, kde v roce 2001 vyšla příloha pod názvem „Jsou lásky, které zůstávají“.

Z každé části této sbírky zde uvádím několik básní.

RODNÉ OBCI

Vám Všetaty

Severně chráněná vrchem Cecemínem

kopcem kdysi vinném, dnes borovic hájem

se úrodná rovina rozprostírá

Sluncem ornice prohřátá

i třikrát ročně úrodu vydá

Skýva chleba přidá čas hojnosti

Stulená obec Všetaty

vroubená železničními spoji

pyšná svou zlatavou cibulí

lačná v plevelu boji

Kdo přijde nový, diví se

že nic zvláštního zde není

a po čase ulpívá jako my, rodáci

na touze po práci, na klidu bytí

na lásce k všetatskému živobytí.

Tady jsem doma

Jsem zde doma, kde rozložil se rovin stůl

kde cibul dozrává do zlatova

a nádrž závlah Cecemína

životadárnou vláhu stříká

do lánů zelenin

Svou lásku nevypovím

Schovaná za břeh křovin

v úrodný kraj vzhlížím

přes střechy novodomků

postavených v desetiletí sklonku

Známé panoráma tón životu dává

zemi prosluněné, v níž všechno je mé

a já jsem známa

ROKU DNY PLYNOU

Novoroční přání

Co já bych vám přála?

Hřejivé teplo lidských dlaní

závětří domů, co nás chrání

v každém stresu napadení

Možnost být užitečným

Mluvu, slova proteplit hudbou Beethovena

a svou prací přidružit se k tónu

lidí milionů

Možností je rejstřík nepřeberný

hlavně zůstat svůj

i sobě věrný.

Večer

Tak tu sedím zkoprněle

hrnek kávy před sebou

dřív než verše smělé

se po papíře rozjedou

Co myslíte, že bych chtěla?

Prsten zlatý, v něm achát

hojnost, dobré oblečení?

Dostávat apanáž?

Tahle přání nejsou pravá

Jsou jen lesklá na povrch

Láska, láska pravá

je ta náplň

Co přetrvává je ten skutek

co přede mnou utek?

VŮNĚ DOMOVA

Čas

U kamen sedím zimomřivě

a vděky jarní únavě

sáhnu po ovoci, ne po kávě

Miluji večer tichý

ohně praskání

srdce na dlani

tužku v ruce

Co veršem povím

jsou věci prosté

Múzy, moji hosté, jsou zvídaví besedníci

Tikot hodin na polici

dotváří atmosféru ku psaní

Někdy veršem hádám, bádám

někdy konstatuji, někdy porozprávím

někdy zažertuji

Ponejvíce ale z hloubi nitra

smutku táhlá píseň vzdychla

aby naplnila přízní, trýzní

duši čtenářovu

aby s vláhou v očích četl znovu

Vlastní krovy

Neopouštěj rodný dům

Dokud práh ti nezatrpkne

dopřej si stínu stromů

dopřej si chodit domů

Na života pouti

nejvíce ti poví

vlastní krovy

Když pohlédneš v modré nebe

kam jednou duše tvá vzletí

vzpomínej, co jste dělávali

jako děti

PŘÍRODA

Vůně

Toužím po mateřídoušky vůni

ve fialových stopách v stráni rozkvetlé

po vůni balšánu starých zahrádek

po vůni jasmínu v stínu zastrčeném

po vůni šalvěje u polních cest

po vůni trávy zrána pokosené

projít se rosou bosa v touze němé

Sedmikráska

Láska je něco, co už bylo

a po čase se vrací k nám

Láska je něco, co se procítilo

když plálo, hřálo v nás

Láska je kvítek sedmikrásky

u cesty někde čeká nás

Vrať se rychle pro něj zpátky

nenajdeš prostší krásu zas

Láska je bouře, jejíž příboj

loď naši v klidu nenechá

Láska je touha, věčná touha

chtěj a miluj člověka

PŘÁTELSTVÍ LÁSKA ZKLAMÁNÍ

Případ

Chtěla bych říci díkůvzdání člověku

který mě měl rád

Za jedno jeho pousmání

vděčně se také usmívat

Jsou lásky

které v šampus pění

Jsou lásky

které zrají včas

Jsou lásky

které neřeknou si

že ona jeho a on ji má rád

A možná, že jim stačí

ta mlčenlivá touha z povzdálí

A snad jen hrou očí povědí si

co rety by vroucně šeptaly

Láska mateřská

Jsou lásky, které zůstávají

které předsudky neboří

které z poupěte v růži rozkvétají

a vůně jejich v okovech srdce obestírá

Láska nás jímá

obětavá, pravá nás líbá

shovívavá, zralá

Jediná a pravá

je láska mateřská

LYRICKÁ ZAMYŠLENÍ

 Stopa

Mít rád

vroucně beze zbytku

za zády držet kytku

a do země se propadat

aby i ta stopa

která po mně zbyla

zůstala ti milá

Vděk

Dobro se do záložny neschovává

dobro se dává

samo a odevzdaně

plné dlaně

Vděk je odměna

I v pousmání

i v pozdravu tónu

cítím příchylnost onu

ÚČTOVÁNÍ

Účtovat

Až jednou slunko mi nezasvítí

až jednou přijde můj čas

až smrt s kosou do dveří se vřítí

a donutí mě účtovat

Až klubko paměti se porozvine

a řekne: žilas tak i tak

až vášeň s touhou, touha s klidem splyne

pochopím, že východisko není jiné

Pak poprosím o známý sešit

v němž moje verše jsou

a naposledy ukončím tečkou

Vám všem na rozloučenou.